Pod štítem demokracie aneb 11. procházka XY
XY procházky vernisážemi jsou již více než přes dekádu trvajícím výstavním konceptem, při němž se účastnictvo v jednom odpoledni přesouvá po různých výstavních prostorách, které zastřešuje společný jmenovatel, a tím je konkrétní město. Letos se jím stala Budapešť, přičemž v minulých letech to byl například Berlín, Vratislav či Vídeň nebo z českého prostředí Plzeň, Opava či Zlín. Z měst bývají do Olomouce přizvány skupiny současně tvořících umělců, kteří zde následně reprezentují svou domovskou scénu. Zatímco v českém prostředí málokdy narazíme na jazykovou bariéru, v zahraničí bývá tento rozdíl bez znalosti jazyka mnohem výraznější a snaha porozumění se zde často přesouvá čistě do vizuální roviny.
Zatímco čeština patří do indoevropské jazykové rodiny, maďarština spadá do skupiny jazyků ugrofinských. Je rodinně vyčleněna z celku tvořeného sousedními evropskými státy. Podobně izolovány jsou i jednotlivé výstavy umělců přijíždějících z Budapeště do Olomouce. Jedenáctý ročník vernisážové procházky je věnován hlavnímu městu Maďarska, které právě prochází radikálními změnami. Přinejmenším si připomeňme, že se po šestnácti letech země loučí s bývalým premiérem Viktorem Orbánem. Jak se bude situace nadále vyvíjet?
V den procházky teploty stoupaly a slunce nemilosrdně pálilo. V horečkových stavech společného putování, charakteristického zahlcujícím myšlenkovým šumem se skupina procházela po jednotlivých zastávkách. Tato lidská soudržnost hrála – ať již úmyslně či nikoli – podstatnou roli v interpretaci výstav. Ty se v základu obrací na orientaci ve společnosti a vynesení otázek před soud její lidskosti, která jako by se dystopicky nenávratně vytrácela. Obecně se v celkovém souboru osmi výstav nacházíme v kontextu nejistot a společenských traumat, blížíme se pojmům národa a jeho monumentům, ikonografie – směrem k separaci, dekonstrukci, chaosu až alternativnímu hledání katarze.
Z jednotlivých děl lze vnímat intenzivní náboj přesvědčení prezentovaných umělců. Jak vybudovat novou společnost? Jak se postavit k minulosti? Jak pracovat s jejími přežitky? A především pro kontext Olomouce, České republiky a Evropské unie (jíž je Maďarsko součástí od roku 2004 – stejně jako Česká republika), jak k nám výstavy promlouvají a lze jim porozumět? Vystavované objekty používají univerzální symboliku blízkou i našemu prostředí. Nabízejí mnoho vodítek ke svému pochopení, skrývajících se v samotných názvech či užitých symbolech.
Procházka byla zahájena v prostorách Galerie XY, která pod názvem Post-Transition State of Doubt představila celkem osm umělců – Judith Fischer, Jánose Fodora, Tamáse Kaszáse, Ádáma Kokesche, Krisztiána Kristófa, Zsuzsi Simon, Dominika Trappa a Júlii Vécsei. Jednotlivá díla pocházejí z rozmezí posledních dvaceti let a charakterizuje je narativní povaha, která reaguje na pochyby společnosti spojené s přerodem politické moci. V jistý moment je až zarážející, v jak soudržném souboru se jednotlivá díla napříč generacemi nacházejí. Jak už samotný název napovídá, tato zastávka se vyrovnává s traumaty života, který v horizontu několika let čelil přímému vlivu autoritářského režimu. Trauma, tedy poranění, vede k narušení celistvosti organismu. Pakliže je traumatických stavů způsobených příliš, mohou vyústit v šok. Toto tělesné vnímání prostoru je základním bodem k chápání univerzální či osobní symboliky volené jednotlivými autory.
Po dalším přesunu mohla Galerie Véčko prezentovat umělkyni Eszter Sárkány a její fotografický cyklus A bit more yellow, a bit more sour… věnovaný maďarským tradicím a folkloru, sdílené kulturní pamětí, procházející kontinuálně dekonstrukcí i aktualizací. Ostatně podobně jako následující koncert slovenského hudebníka a improvizátora Štefana Szabóa, který na nedalekém parkánu citlivě dekonstruoval právě maďarské lidové písně. Fotografie však na rozdíl od surovějšího koncertu podléhají silné estetizaci. Postavy na snímcích jsou situovány jako rekvizity a paradoxně si mění role s okolním prostředím.
Z venkovského prostředí vedla další zastávka do města, kde se pozornost obrátila k proměnám jeho struktur a otázce politických symbolů. V nedaleké Galerii 9:16pm byl představen projekt umělce Ádáma Alberta s názvem Ephemera. Everything is ours! reflektující vizuální kulturu období po komunistickém převratu roku 1919. Jak s tímto typem dědictví pracovat? Mísí se zde otázka zachování historických objektů pro jejich nezaměnitelné hodnoty s neustálou připomínkou všeho, co reprezentují, zastupují a uchovávají na živu. Co zde přetrvává a co zde po sobě zanechalo „prázdný“ prostor?
V Basement Studiu jako prvotní vjem diváky doslova atakovala přeslazená vůně pomeranče. Performance kompletující výstavu Itt narancs, hol a narancs zde zahájila umělkyně Viktória Monhor – stála zde opřená čelem o pomeranč s pohledem směřujícím dovnitř galerie. Pomeranč se za několik let stal ustáleným symbolem krajně pravicové, křesťansko-nacionalistické, populistické národně konzervativní strany Fidesz. Umělkyně se ve své činnosti věnuje tématům jako je svoboda slova a médií a problematice zacházení s pamětí. Jak média tuto paměť modelují? Ve svých performancích pracuje s fyzickou výdrží jejího těla – například na jedné obrazovce lze zhlédnout sedmdesáti minutový záznam performance List. / Playlist., na kterém autorka intenzivně tančí v oranžové mlze do vyčerpání. Tematizuje zde zábavní průmysl a naši prezenci v něm – ať již aktivně chtěnou nebo pasivně manipulovanou. Vrací se k potřebě se k smrti „ubavit“ a zapomenout a zastávat jistou apatii vůči vnějšímu světu. Při vstupu do prostoru galerie sloužila vůně, zvuky a všechny ostatní vjemy přinejmenším jako varování k procitnutí z těchto manipulovatelných stavů.
Následující výstava Sending Kisses Hanny Szabó-Safrány ve Vitríně Denisce vtahovala do jiného, ne zcela v realitě usazeného viděného světa. Růžová, polibky a jejich fyzické stopy, imaginativní světy mysli. Velice citlivé a intimní zamyšlení se nad formami vztahu, které můžeme chovat k neživým objektům, které naši péči neopětují.
V Galerii Praktik byla uvedena instalace z plátů olova House of Molloy – název naráží na dům pana Knotze, knižní postavy Beckettova románu Watt. Členové The Architecture Uncomfortable Workshop se zaměřují na lidovou architekturu a její aktualizaci. Pozornost cílí na člověka a jeho základní potřeby, přičemž lidová tvorba je zde uzpůsobena pro jeho skutečný život. Jsou dnes naše bydlení opravdovými domovy? Nebo tak pouze vypadají, stejně jako hrnec na vaření v Beckettově díle?
Co by se stalo, kdybychom si prostory pro účely bydlení přivlastnili sami, bez ohledu na jejich původní určení nebo utilitu? Třeba takové industriální budovy? Takový svět nabízí a uzurpuje si imaginární squatterský tým na obrazovkách Galerie PAF. Na třech obrazovkách byla k vidění tři videa (LAIR, Nesting a Rumble) interdisciplinárního umělce Tamáse Pálla pod názvem Blank state. Továrny a doly zde slouží jako místa pro experiment, v nichž lze obývat tyto spekulativní fikce, stávají se laboratořemi nových společenství rostoucích z podhoubí toho současného.
Vyvrcholení večera pak nastalo v Galerii G21, která představila duo Lőrinc Borsos a jeho rozsáhlou výstavu The Cut Worm Forgives The Plow II. Hrdiny jsou zde William Blake a znaky dnešní pop kultury, graffiti, pozdně kapitalistická symbolika a stále se navracející problematika zobrazování v kontextu východní vs. západní církve a chaos, který zde slouží jako hybná síla světa. Při postupování výstavou nás provázela a lákala stále hlasitější audioperformance cy4ntist. Stačilo se již jen usadit, vzhlížet ke třem obrovským reproduktorům a nechávat se unést pulzujícím vzduchem, který z nich vycházel.
Letošní XY procházka konfrontovala Olomouc s mnoha problémy často přesahujícími parametry každodenní reality. Přes značné jazykové rozdíly byly výpovědi umělců rázné a výrazně komunikativní. Co dnes znamená veřejný a soukromý prostor, a jaká je naše role v demokracii? Jak na tyto výzvy odpovíme?
