Signál V: Výběr objektů a instalací ze Sbírky Roberta Runtáka

V letošním výběru kurátora Jana Kudrny je hlavním námětem porevoluční sběratelství tuzemské scény. Jak zaznívá v doprovodném textu k výstavě, jednou z aspirací je inspirovat místní sběratele k akviziční velkorysosti, a to i co do velkoformátových prací, které nemusí být nutně provázány s institucionálním rámcem. Dále je pak konstatováno, že „Expozice je navíc protnutá i druhou pomyslnou rovinou, která je založená na kontrastu a komunikaci mezi díly s příbuznou myšlenkovou či filozofickou strukturou. Jak se s oblibou říká, historie se má vyprávět jako příběh.“

Díky tomu se zde setkává hned šest autorů, jejichž tvorba je pro české a slovenské dějiny umění význačná a zasloužila by si jednotlivé samostatné kapitoly. Přesto se má pozornost zaměřuje primárně na hledání pojítek, která mají celé expozici dodat právě zmíněný narativ. Již při vstupu si kladu otázky, zda uvnitř naleznu více než jen soubor solitérů a jakými způsoby mezi sebou komunikují. Procházím-li postupně dílo od díla, nelze upřít, že otevřený industriální prostor bez doprovodné architektury jim svědčí a umožňuje snadnější nacházení odpovědí na všechny dotazy. Po formální stránce návštěvníkovi přirozeně vznikají jednotlivé dvojice.

Tou nejvýraznější je dialog monumentů Krištofa Kintery (Plumbař) a Jiřího Příhody (Billboard), jenž zní právě v materiálech kovů napříč místností nejhlasitěji. Oba objekty pocházejí z 90. let minulého století. Plumbař vznikl spolu se stejnojmennou performancí. Jejímu narativu dominuje polofiktivní postava plumbaře, posedle kumulujícího olověné předměty i bizarní oděvy, a jeho vycházky do ulic města. Záznam akce se stal součástí instalace a je přehráván na televizní obrazovce, neodmyslitelném doplňku moderní domácnosti. Billboard je pak realizací, do níž autor promítá vlastní zkušenost ze studentských let, během nichž si přivydělával užitnou produkcí billboardů. Zároveň se zde projevuje viditelná fascinace Kleinovou lahví či Möbiovou páskou, tedy efektem nikdy nekončící jednotné plochy, jež se v autorově tvorbě vyskytuje opakovaně. Výsledná forma jako by pohlcovala sebe samu v nikdy nekončícím koloběhu produkce a recyklace (post)kapitalistické společnosti.

Do rozhovoru v centru místnosti následně vstupuje Roman Ondák (Morning), na nějž v měřítku navazuje Anna Hulačová (Breakfast of a teenager). Obě práce z roku 2018 svým formátem a námětem utvářejí mnohem komornější atmosféru, tématicky vnášejí do prostoru koncept času, a především lidské měřítko, které dodává návštěvníkovi pocit klidu. Mimo jiné představují dvě rozdílné prezentace rituálu snídaně. Ondák využívá stůl doplněný o zasklenou kresbu rozkleplého vajíčka, jehož skořápka je položena na skle a zprostředkovává nám tak artefakty události, která již proběhla a nyní je dokládána jako dokument. Hulačová svým rozpoznatelným rukopisem využívá ornamentální kresbu inspirovanou folklórem, kterou aplikuje na betonovou sochu a zamražuje tím dění v čase.

V neposlední řadě v prostoru vidíme dvojici utvořenou Milenou Dopitovou (Helmy) a Davidem Možným (Heat Wave). Poslední pár má pak také nejslabší propojení. Mimo materiálovou příbuznost spočívající v práci s textilem každý vystupuje nejvíce jako solitér. Zatímco Helmy z 90. let tematizují krásu skrze nástroje pro její umělou modifikaci v době pozdního kapitalismu (zde můžeme vidět i návaznost s Billboardem) v podobě stylizovaných rozměrných salónních fénů, které svou strohostí nabírají až mírně militantní ráz. Heat Wave v kempingovém zátiší karavanu s rozkládajícím se nábytkem otevírá environmentální problematiku klimatické změny a to vše v pozastaveném časoprostoru popírajícím gravitaci.

V rámci již rozebraných struktur jde nejčastěji právě o rozpravu materiálů a měřítka, ale v konečném důsledku částečně i námětů. Nejpůsobivější však zůstává fakt, že se na jednom místě scházejí různé generace, které jsou však provázány prostřednictvím osobních či pedagogických vztahů – jako v případě Jiřího Příhody a Anny Hulačové.

Podíváme-li se na obdobné příklady výběrů z kolekcí soukromých sběratelů – z nedávných například na výstavy To podstatné se děje mimochodem pražské Galerie Magnus Art, představující akviziční činnost Ronyho Plesla nebo Okno galerie Prostora coby depozitář Roberta V. Nováka – lze sledovat různé způsoby, jakými může být soukromé sběratelství převedeno do výstavní podoby. Z dostupných informací přitom vyplývá, že v obou případech představuje charakter samotné sbírky důležité východisko pro výslednou podobu expozice, aniž by bylo nutné výběr podřídit jednotnému tematickému rámci. Výstavní celek tak může stavět především na způsobu prezentace.

V případě Signálu V je v konečném důsledku deklarovaná námětová soudržnost méně přesvědčivá na rozdíl od té formální a sociální, která funguje výrazně jasněji. A skutečně – nechceme-li zařazovat díla pod jednotnou hlavičku „civilizace“, zjistíme, že se opravdu jedná především o průřez význačnými osobnostmi a jejich zvolenými zásadními pracemi v soukromé sbírce Roberta Runtáka.