Otevřela se okna do ráje
Arcidiecézní muzeum v Olomouci nenabízí pouze vhled do starého umění – instituce průběžně představuje také tvorbu současných umělců a umělkyň, jejichž práce má duchovní rozměr a cíleně akcentuje otázky moderní spirituality. O tomto záměru se bylo možné přesvědčit také v podvečer 4. června 2026, kdy proběhla vernisáž monografické výstavy malíře Jana Knapa nazvaná příznačně Okna do ráje.
Přestože autor nežije v Olomouci, s tímto městem jej pojí silné vazby. Již od devadesátých let spolupracoval s Galerií Caesar, kde se představil v autorských i kolektivních projektech – naposledy v rámci Kristových roků v roce 2025. Dnes je více spojován s Muzeem umění Olomouc, v jehož sbírkách je také zastoupen.
DOBRODRUH – UMĚLEC – KŘESŤAN
Jan Knap je jednou z mezinárodně uznávaných osobností, které u nás do roku 2000 byly takřka neznámé. Dětství a dospívání strávil v Mariánských Lázních. V roce 1969 přes tehdejší Jugoslávii a Itálii emigroval na Západ. Jako čerstvě dvacetiletý žil nejdříve v Itálii a Německu, poté odjel do Brazílie. Do Evropy se vrátil na počátku sedmdesátých let, kdy v Düsseldorfu pod vedením Gerharda Richtera studoval na Staatliche Kunstakademie. Po studiích se přesunul do Spojených států amerických, kde se plánoval prosadit jako ilustrátor dětských knih. Neuspěl, právě tehdy se však projevil Knapův smysl pro dobrodružství. Živil se různými pracemi od mytí oken mrakodrapů až k ročnímu působení v americké armádě. Na své „duchovní sebepoznávací pouti“ strávil dva roky v zen-budhistickém klášteře a také studoval na křesťanské akademii v římském Nepomuceu.
HARING – BASQUIAT – KNAP
Již za studií na Kunstakademii se Jan Knap seznámil s Milanem Kuncem a Peterem Angermannem. Společně v roce 1980 založili skupinu NORMAL, se kterou vystavovali na Times Square Show vedle tehdy začínajících a později ikonických umělců, Keitha Haringa nebo Jeana-Michela Basquiata. Na evropské půdě se pak jako skupina zúčastnili kolektivního projektu právě v Düsseldorfu. Krátce nato se nicméně uskupení rozpadlo.
Na přelomu osmdesátých a devadesátých let začala samostatná Knapova umělecká dráha. Důležitým milníkem pro něj byl pobyt v italské Modeně mezi lety 1989–1992. Inspirovala ho křesťanská ikonografie a italské quattrocento s jeho typickými rysy, jako je statičnost figur, parcelace prostoru a práce s průhledy skrz interiér do exteriéru. Výrazným námětem se stala narace života svaté rodiny. Přestože od tohoto pobytu uplynulo více než třicet let, jsou tyto vlivy v malbě stále patrné.
Příkladem může být vystavovaný obraz dokončený v roce 2026. Sice není pojmenovaný, zato nese Knapův rukopis čerpající z výše popsaného. Stěžejní příběh se odehrává v polorozpadlé architektuře. V jejím podloubí starší muž v zástěře jako by ukazoval svoji práci blonďatému dítku s pilou v ruce a vedle nich si starší žena prohlíží knihu společně s černovlasou holčičkou v modrých šatech. Okolo se pak mezi ruinami do aktivit zapojují i další andílci a zpovzdálí to pozoruje stádo ovcí, osel i králík.
Byť mohou jeho plátna působit až dětinským dojmem, neměli bychom podceňovat jejich ikonografickou rovinu a zvláště pak napětí mezi různými aktéry výjevu, tkvějící v detailech.
NÁVRATY – ZAČÁTKY – KONCE
Knapova díla byla velmi kladně přijímána nejen v Itálii, ale mimo jiné i v Německu, Španělsku a Francii, kde se dočkal samostatných expozicí ve vícero městech. V roce 1992 se autor vrátil do Československa. Prvotní útočiště našel na Hané a poté se natrvalo usadil v Plané u Mariánských Lázní, kde zrekonstruoval pozdně gotický dům. I když se v té době těšil jistému renomé v zahraničí, doma na uznání svých kvalit musel počkat. I zde se později prosadil a začal být opakovaně vystavován v Olomouci, Praze, Litoměřicích a dalších městech. Jeho malby se dnes stávají častěji součástí akvizičních činností nejen místních institucí.
Zastoupen je i v zahraničí, například v Stedelijk Museum v Amsterdamu, Sperone-Westwater Gallery v New Yorku nebo The Living Art Museum v Reykjavíku. Rovněž jeho práce neunikla ani hvězdám světového formátu, a tak obrazy Jana Knapa mají ve svých privátních kolekcích například zpěvačka Madonna či malíř David Hockney.
OKNA OTEVŘENA! NA CO KOUKÁME A CO VIDÍME?
Kurátoři výstavy Miriam Kolářová a Jan Šícha tvrdí, že mnoho z kompozic Jana Knapa jako by se odehrávalo u něj doma. Dokonce i v jeho ateliéru panuje stejný klid a pokoj. Tento příměr může fungovat jako jeden ze základních kamenů koncepce celé expozice. Olomoucká výstava nabízí v potemnělých prostorách galerie v přízemí Arcidiecézního muzea průhledy do jiného světa. Do světa, kde svatá rodina žije běžnou každodennost, obklopena kupou andílků, králíků a jablek. Hranice mezi zobrazením posvátného a rodinného života je tak nepatrná, že přirozeně vybízí k hlubšímu zamyšlení nad celým dějem.
Vzhledem ke galerijním dispozicím došlo k tematickému rozdělení do čtyř menších sekcí. První z nich přináší dialog či přímé srovnání Knapových maleb s uměním starých mistrů, z něhož čerpá hlavní inspiraci. Kromě Madony v uzavřené zahradě od Mistra Tiburtinské Sibylly je k vidění i Bible Benátská ze soukromé sbírky malíře.
Dalším zastavením je místnost představující autorovu ranou tvorbu. Zvláštní pozornost budí ilustrace z počátků osmdesátých let minulého století, tedy z dob autorova pobytu v zahraničí. Těmto realizacím chybí hloubka i signifikantní paleta barev známá z jeho novějších obrazů. Pozorovatelné to je v případě ilustrace Zámek. Architektura s drobnou věžičkou je pojata velmi ploše a místo oblohy se za žlutou stavbou rozkládá mozaika sestávající z modrých, šedých a žlutých čtverců.
Třetí ze zákoutí vybízí k prozkoumání nejen výsledné malby, ale rovněž její přípravné skici. Jak poznamenává Jan Šícha: „Jan Knap své obrazy považuje zásadně za nehotové.“ Lze očekávat, že dokonce řada z těch zde prezentovaných projde později další přemalbou. Důkazem je i vystavený náčrt, u nějž je na první pohled patrné, že se během tvůrčího procesu mnohé změnilo.
Sám tvůrce svoji pověst v tomto ohledu potvrdil při návštěvě muzea v červenci tohoto roku, kde se potutelně ptal kurátorky Miriam Kolářové, co nového na plátna přimaloval v období mezi její poslední návštěvou v ateliéru a současností.
Nadchází čtvrtá, poslední místnost. Divák jako svědek postupného zrání umělcova rukopisu dojde až ke zde četně prezentované přítomnosti. Na jednotlivých formátech dominuje pro Knapa signifikantní barevná kombinace červené, modré a zelené.
Duchovní saturace je pro Jana Knapa bytostným a autentickým východiskem tvorby. Kurátorka výstavy Miriam Kolářová na něm oceňuje zejména fakt, že není pouhým ilustrátorem náboženského příběhu, ale skutečně do něj vstupuje a žije v něm. Zároveň věří, že každý návštěvník má možnost zde nalézt své osobní prizma.
Důkazem, že svět Jana Knapa přesahuje hranice expozice, je i kurátorská hříčka s obměnami – Madona se zvířaty od následovníka Dürera je dočasně nahrazena Knapovým Jóbem, který je nyní k vidění v obrazárně o patro výše. V prvním patře je navíc umístěna zážitková edukační zóna, připomínající scenérie Knapových obrazů s výtvarnou dílnou.
K výstavě vyšla i doprovodná publikace JAN KNAP: OKNA DO RÁJE, která kromě doplňujících informací k exponátům přináší i pohled za oponu samotné tvorby. Součástí jsou i texty a rozhovory, kterými přispěli do knihy zástupci nejrůznějších oborů – od historiků umění a teologů přes církevní hodnostáře až po novináře a samotného autora.
Závěrem nezbývá než dodat mírné postesknutí nad viditelností doprovodných textů, které byly z důvodu špatného nasvícení místy téměř nečitelné. Výstava přesto nabízí zajímavý průřez umělcovou tvorbou. Kurátorům se podařilo vyzdvihnout atmosféru jeho maleb a dostat do prostoru určitou mystičnost i intimitu, v níž vynikají i ty nejmenší maličkosti. Právě toto pojetí odlišuje výstavu od jiných, dříve možných k vidění v olomoucké Galerii Caesar. Tamní prostor sice nabízel vzdušnější řešení instalace a bílé zdi zase kontrast se sytými barvami z pláten, přesto tyto predispozice bránily dosažení kýženého pocitu usebrání.
