Jan Aschenbrenner: Rozhovor s olomouckým sběratelem umění

Olomoucký podnikatel Jan Aschenbrenner začal sbírat umění okolo roku 2005. Během osobního rozhovoru, který proběhl v rodinné kavárně, kde bývají pravidelně prezentována plátna z jeho kolekce, jsme společně hovořili o jeho sběratelském přístupu i samotné povaze a současné praxi sběratelství. Dotkli jsme se ale také olomouckých autorů a specifik lokální výtvarné scény. Jaká témata, média či umělecký styl sběratele přitahují? Co jej ke sběratelství přivedlo, jakou roli v jeho životě umění hraje a kde všude se s díly, která vlastní, lze setkat? Nejen to se dozvíte v následujícím rozhovoru.

Jak byste se našim čtenářům představil?

Prostě – jako člověk, kterého baví umění.

A co pro Vás umění znamená? Kam v lidském životě patří?

Pro mě je to koníček, náplň volného času, ale i něco, co zejména v poslední době intenzivně studuji, do čeho jsem se postupně začal nořit hlouběji. Umění má podle mého hlavně povznášet ducha, přesahovat každodennost. Každý by jej měl nějakým způsobem vnímat a reflektovat.

Co Vás k umění přivedlo a jak dlouho se věnujete sběratelství?

Nikdy jsem nepředpokládal, že bych k umění mohl mít tak blízko, jako tomu dnes je. První díla jsem koupil okolo roku 2006. V té době jsem začal číst životopisy umělců – Van Gogha, Augusta Rodina… Po přečtení několika z nich jsem zatoužil mít vlastní originál, umění se přiblížit. Přiznám se, že předtím jsem nechodil ani na výstavy, natož do ateliérů. A najednou jsem intenzivně studoval tuzemské velikány, Fillu, Zrzavého nebo Kupku, jehož jeden drobný formát vlastním. Kupka mě absolutně pohltil, i z duchovního hlediska. Ke spiritualitě mám blízko, cestoval jsem po Jižní Americe, byl jsem v Peru, kde se stal můj kamarád šamanem. Malba je z mého pohledu alternativou k meditaci, je odrazem ducha na plátno. A meditací je pak pro mě také kontakt s dílem. 

Který autor/ka se dostal/a do Vaší kolekce jako první?

Byla to vlastně docela náhoda – můj kamarád má bratra akademického sochaře a jednou večer u piva jsem se ho zeptal, jestli bych přes něj nemohl získat přístup k nějakým dílům k zakoupení. Tehdy mi doporučil svého spolužáka, Miroslava Polácha (český realistický figurální malíř, *1980), na kterého mi dal kontakt. Zavolal jsem mu a domluvil si s ním schůzku v ateliéru. Nebyl si tehdy jistý, jestli by mě některá z jeho převážně abstraktních prací zaujala, ale souhlasil. Byl čerstvě po škole. Když jsme za ním do jeho malého, uměním přeplněného bytu v Praze přijeli, našli jsme zde mimo jiné také velkoformátová plátna z diplomantského cyklu, z nichž část získala Národní galerie (nákup odsouhlasil tehdejší ředitel Milan Knížák).  Díly jsem se začal prohrabovat kolem sedmé večer, končili jsme ve dvě ráno. Mira se mě zeptal, kolik chci celkem investovat – podíval jsem se v tu chvíli, kolik mám na účtu, a odpověděl mu – ať mi zbude na cestu domů. To byl můj první nákup uměleckých děl – a tím jsem se stal současně prvním Mirovým sběratelem. Dále jsem ho pak v ateliéru navštěvoval. Sdílel jej tehdy se Zbyňkem Sedleckým (český malíř figurativních narativních obrazů, *1976), Vladimírem Vélou (český abstraktní malíř, *1980), občas se na pivo přidal i Adam Štech (český konceptuální malíř, *1980) – a tak jsem postupně kupoval i od těchto jeho přátel a vrstevníků z AVU.

Váš sběratelský záběr tedy přirozeně sledoval rozšiřující se síť výtvarníků, na něž jste byl přímo napojen?

Ano, přibývaly další vernisáže a kontakty se rozšiřovaly. Když jsem začínal, o obrazy byla menší přetahovaná, dnes se čeká roky. Je skvělé, že je zde tak vysoká kvalita, člověk nemusí za dobrým uměním nutně do zahraničí. Měl jsem vlastně velké štěstí, že jsem hned ze začátku poznal takové hvězdy, kterými byli právě i umělci Poláchova okruhu – ačkoli se tak tehdy ještě nevnímali. Zároveň jsem svoji roli sehrál i já, kupců totiž tehdy ještě nebylo mnoho. Jelikož jsem byl amatér a vůbec jsem se ve světě umění nevyznal, osvojil jsem si vlastní metodu – poté, co jsme obchod uzavřeli, jsem každého nového autora požádal o jména pěti dalších, ze svého pohledu nejlepších současných malířů. Dělal jsem to tak asi první tři roky. Neměl jsem tehdy ještě moc peněz, takže jsem kupoval za to, co jsem zrovna měl – a často měl nákup nového obrazu přednost například před rekonstrukcí koupelny, za což jsem schytával kritiku zejména od své ženy.

Obrazy jste tedy zpočátku skladoval ve svém bytě?

Ano, později se přesunuly do nového domu, kde se dnes již výrazně „štosují“. Potom se přidala kavárna Fabbrica di Caffe (kde tento rozhovor probíhá) následně přibyla vedlejší kancelář s několika volnými zdmi a úložnými prostory. A čím více se má sbírka rozrůstala, tím více díla putovala – téměř kompletně jsem například vybavil byt kamaráda Petra Bilíka (český pedagog, filmový historik, redaktor, pedagog na FF UP, *1974).

Na základě jakých kritérií nakupujete?

Volím pocitem. Jako třetí k Poláchovi a Sedleckému přibyl přirozeně Vladimír Véla. V ateliéru jsem ho nikdy nepotkal, jelikož tvořil jen v noci. Když mi ho pak jednou představili v hospodě, poprosil jsem jej, aby mi ke svým obrazům něco řekl – a díla, která ke mně předtím i přes přitažlivou barevnost nijak zvlášť nepromlouvala najednou získala nový rozměr. Jejich příběh byl hrozně důležitý, vtáhlo mě to do jiného světa. Například u Daniela Pitína, kterého jsem začal sbírat později, si ale vše sedlo na první dobrou, žádný komentář jsem nepotřeboval.

Převažují ve sbírce figurální náměty?

Ne výhradně. Mám i geometrie. Ve většině ale ano, převážně inklinuji k figuraci.

Kolik děl aktuálně čítá Vaše kolekce a jde jen o malby na plátně?

Kolem sto padesáti kusů, mám je zanesené v jednoduché excelové tabulce. Co se týče média, kromě pláten vlastním i díla na papíře. Ve všech případech jde ale o malbu, ano.

Takže žádné objekty?

Mám vlastně něco málo soch, první od Adama Štecha, snažil se mi tehdy prodat hlavu Houellebecqa, jehož nadsazené proporce nepůsobily zrovna esteticky. Viděl jsem ale jeho kubizující portréty Václava Havla (z nichž jeden mimochodem také mám) a navrhl mu, aby se pokusil o sochařské ztvárnění. Za dva týdny se mi ozval, že do toho jde – a tak jsem získal svoji první sochu i s věnováním.

Byla ještě některá díla z Vaší sbírky vytvořena na zakázku?

Kromě Havlů mi Adam namaloval ještě dvoumetrový rodinný portrét.

Pojďme k lokálnímu kontextu. Jsou ve Vaší sbírce někteří z olomouckých autorů?

Mám Adélu Janskou a Jakuba Čušku, samozřejmě Václava Stratila. Janskou jsem začal kupovat ještě než se prosadila. Největší asi dvoumetrový obraz mám právě doma u Petra Bilíka. Vlastním starší práce, ale i pár věcí z její aktuální polohy, jednu z nich jsem koupil v Rub Gallery. Pak jsem ještě přes známé získal několik děl na papíře a jedno plátno Slavoje Kovaříka, o nějž jsem měl ze začátku velký zájem.

Jak hodnotíte olomouckou výtvarnou scénu a výstavní provoz?

Tak teď jsem zrovna viděl Márii Bartuszovou (slovenská sochařka českého původu, 1936–1996) v Muzeu moderního umění, to bylo skvělé, dělají to tam dobře. Celkově by se ale MUO mohlo lépe propagovat, zvlášť na Instagramu, který je poměrně nevýrazný. Pak je zde výraznou figurou samozřejmě Robert Runták a jeho galerie Telegraph. Tam občas rád zajdu, i když se už s Robertem nepřátelíme tolik jako dřív. I přes známé kontroverze nejen olomouckou uměleckou scénu intenzivně posunul. Řada umělců by se také, alespoň myslím, bez jeho podpory úspěšnými nestala. Taky jsem se před chvílí díval, že jste nedávno psali o galerii na Dobrovského ulici… Basement?  To mě zaujalo. I když o ní zatím moc nevím, je skvělé, že se tady něco podobného rozvíjí.

Co říkáte například na Gallerii XY? Dům na Cucky?

Cucky znám, ale o galerii jsem, přiznám se, nevěděl. Nejčastěji jezdím na výstavy do Prahy, ačkoli sleduji také kroměřížskou galerii Pekelné sáně. Olomouc má ale vlastně vše, co potřebuje, nakonec také Rub Gallery – jde o hodně intelektuální prostor, lokálně hodnotný. David Voda je taky můj kamarád.

Spolupracujete s olomouckými výstavními prostory a uměleckými projekty, alespoň co se zápůjček týká?

Kdysi jsem zapůjčoval některá díla Robertovi Runtákovi, to je asi vše. Mám ale aktuálně pár větších pláten, které jsem ještě doma ani nepřiznal. Jsou u Miry Polácha v ateliéru, zahraniční autoři jako Justin Mortimer – rád bych je někde prezentoval, nemám přitom kde a vzhledem k tomu, jaké jsou to formáty, se mi domů nevejdou. Tak možná MUO nebo Univerzita Palackého. Celkově myslím, že soukromí sběratelé a veřejné instituce by měli efektivně spolupracovat, tady v Olomouci o to snahy jsou.

Kde v Olomouci vnímáte prostor pro další rozvoj?

Tak hlavně se moc těším na SEFO… Vždycky na mě působilo zajímavě, je jen škoda, že za tu dobu architektonický návrh zestárnul. Seznámil jsem se teď v Praze náhodou s architektem Honzou Magasanikem, který je aktuálně spojený s novou Vltavskou filharmonií a řešili jsme mimo jiné český fenomén nadměrné byrokracie. Všechno je tady vlivem různé administrativy tak posunuté, že někdy trvá třeba i deset let, než se z papíru dostane něco na zem.  U SEFA si ale myslím, že to i přes všechen uplynulý čas bude pořád skvělá věc. Jinak tady vždycky bývaly dobré galerie, opravdu velká škoda je Caesara… I na první výstavě Miroslava GO-GO ON (2008) jsem byl právě tam a poté, co teď zavřeli, jsem koupil jeden jeho obraz go-go tanečnice.